OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Katalog amerického vydavatelství Jade Tree není věru příliš skoupý na zajímavá jména. Všechny kapely, se kterými jsem měl tu čest mě vždy dokázaly zaujmou a to je i případ trojice LORDS z města Louisville. O tom, že v Kentucky se krom výborné whisky tvoří i neméně skvělý hardcore mě přesvědčili už divočáci BREATHER RESIST a jejich „sousedé“ LORDS jsou jim v tomto směru velmi zdatnými soukmenovci.
Kromě geografické příbuznosti lze mezi oběma kapelami najít i několik dalších společných prvků. V první řadě se LORDS, stejně jako BREATHER RESIST, řadí do proudu agresivních a nekompromisních hardcoreových kapel stavějících na prověřených hudebních hodnotách, ale neochotných smířit se s bezpečnou sázkou na jistotu a naopak hledajících progresivní elementy, kterými by svoji tvorbu dokázali náležitě obohatit. Základním poznávacím prvkem LORDS je hlavně nevyzpytatelná a rozdivočená rytmika v doprovodu zběsilé palby drtících riffů. Chaos a nestálost jsou pojmy, kterými by se dala tato nekontrolovatelná hudební smršť jednoduše pojmenovat. Na rozdíl od BREATHER RESIST však tato trojice rezignuje na nějaké hlubší experimenty a náladotvornost a místo toho sází hlavně na absolutní intenzitu a zuřivost svého hudebního projevu. Díky tomu tak třináctka skladeb rozprostřených na ploše dvaceti minut působí jako zničující výbušná puma se schopností bořit vše, co se jí postaví do cesty.
Ony zmiňované progresivní postupy se oproti několikrát uváděným kentuckým kolegům v tvorbě LORDS nacházejí přeci jen v poněkud skromnější míře. Krátká stopáž skladeb k nim ani příliš prostoru nedává, což ale koneckonců ani není záměrem kapely. Sázka na brutalitu a údernost je v tomto případě tím nejlepším možným řešením a je fakt, že v porovnání s mnohými podobně znějícími kapelami můžeme tuto trojici v pomyslném kvalitativním pelotonu zařadit na jednu z předních pozic.
Nezastírám, že pro americký hardcore mám slabost a patřím k jeho vyznavačům. To mi však nebrání ve snaze dělit zrno od plev a s klidným svědomím prohlašuji, že tohle zrno v té záplavě plevelu září velmi jasně!
PS: 3. března 2006 by se měli LORDS objevit na pražské sedmičce.
CD k recenzi poskytli Day After records
Další zničující nadílka těžkého a agresivního hardcore. LORDS jsou vskutku pěkně divoká partička nedělající žádné kompromisy.
8 / 10
Chris Owens
- kytar, vokály
Stan Doll
- bicí
Tony Bailey
- basa
1. Stigmata Rites
2. Ringfinger
3. Two Lies
4. She Is The Last
5. Snake It
6. My Kind Live Low
7. Watching The Clock
8. Slow & Stupid
9. Left High The Mighty Throne
10. Talking Whip
11. Beauty Sleep
12. The Crawl
13. Curse Of Clear Vision
Swords (2005)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Jade Tree / Day After
Stopáž: 20:01
Dobry objav, skoda ze maju len nejake dva albumy. Naj. skladba: Stigmata Rites
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.